OpenStreetMap
Mapování není jen technická činnost, nebo odreagování pro ajťáky. V čím dál složitějším světě, kde informace často přicházejí zvenčí a rychle mizí, je mapování tichým, ale vytrvalým způsobem, jak udržet racionální vztah ke krajině, ve které žijeme. Jak podpořit občanskou společnost konkrétním a užitečným příspěvkem.
Za poslední roky si potvrzuji, že mapy nejsou jen statickým záznamem reality, ale živou součástí mojí a společné přítomnosti. Jsou nástrojem paměti, sdílení i plánování rozvoje. Komerční mapové aplikace sice umožní najít nejbližší kavárnu nebo trasu na výlet, ale zůstávají méně pozorné k jiným pozoruhodným místům: třeba sadům původních ovocných stromů, zamokřeným loukám plným života, opuštěným stavbám s potenciálem obnovy, skládkám odpadu nebo lesním cestám, které vznikly po kalamitě. A právě tady vstupuje do hry open-source mapování – veřejně dostupné, komunitně vytvářené mapy, jako je OpenStreetMap, které odhalují, co zaostření na byznys spíše nevidí.
Jednou ze základních vlastností mapování je, že nikdy nekončí. Krajina se mění – vlivem nových staveb, rekonstrukcí, ale také postupným zarůstáním, erozí půdy, nebo prostě tím, že lidé začnou chodit jinudy. Dokumentovat tyto proměny znamená dokumentovat náš společný život. Pro mne důležité je to u veřejných projektů, které často vznikají s vizí dlouhodobého účinku. Zatímco stavby ve městech bývají v pozornosti tím více, čím je patrnější jejich ekonomický účel, tak krajinné prvky – jako geoparky, památné stromy, říční nivy nebo zaniklé povrchové doly – nesou jinou kvalitu kulturní paměťi místa. Mapováním jim dáváme šanci být viděny a sdíleny.
