Mapování není jen technická činnost, nebo odreagování pro ajťáky. V čím dál složitějším světě, kde informace často přicházejí odněkud a rychle mizí, je mapování tichým, ale vytrvalým způsobem, jak udržet racionální vztah ke krajině, ve které žijeme. Jak podpořit občanskou společnost konkrétním a užitečným příspěvkem.

Za poslední roky si potvrzuji, že mapy nejsou jen statickým záznamem reality, ale živou součástí mojí a společné přítomnosti. Jsou nástrojem paměti, sdílení i plánování rozvoje. Komerční mapové aplikace sice umožní najít nejbližší kavárnu, nebo trasu na výlet, ale zůstávají méně pozorné k jiným pozoruhodným místům: třeba alejím původních ovocných stromů, zamokřeným loukám plným života, opuštěným stavbám s potenciálem obnovy, skládkám odpadu, nebo lesním cestám, které vznikly po kalamitě. A právě tady vstupuje do hry open-source mapování – veřejně dostupné, komunitně vytvářené mapy, jako je OpenStreetMap, které odhalují, co zaostření na byznys spíše nevidí.

Jednou ze základních vlastností mapování je, že nikdy nekončí. Krajina se mění – vlivem nových staveb, rekonstrukcí, ale také postupným zarůstáním, erozí půdy, nebo prostě tím, že lidé začnou chodit jinudy. Dokumentovat tyto proměny znamená dokumentovat náš společný život. Pro mne důležité je to u veřejných projektů, které často vznikají s vizí dlouhodobého účinku. Zatímco stavby ve městech bývají v pozornosti tím více, čím je patrnější jejich ekonomický účel, tak krajinné prvky – jako geoparky, památné stromy, říční nivy nebo zaniklé povrchové doly – nesou jinou kvalitu kulturní paměťi místa. Mapováním jim dáváme šanci být viděny a sdíleny.

Mapování se také stabilně podílí jako klíčový nástroj v krizových situacích. Při živelních pohromách, jako jsou povodně, vichřice nebo požáry, je rychlé a přesné zaznamenání nové situace naprosto zásadní pro koordinaci pomoci. Komunitní mapy, aktualizované v reálném čase, mohou překonat i zpoždění oficiálních databází. Při lesních kalamitách způsobených kůrovcem nebo suchem, se ukázalo, jak důležité je mít přehled o terénu, přístupových cestách nebo místech, kde hrozí další rizika. Takové informace tvoří základ pro overview efekt – schopnost vidět krajinu v souvislostech, v čase a s vědomím, že jsme její součástí.

V Jižních Čechách, kde žiji a mapuji, vidím, jak je potřeba dokumentovat i zdánlivě nenápadné proměny: nově vzniklé polní cesty, stezky, ale i místa, která se postupně stávají ustálenými – například městské budovy, které si místní přetvořili na kulturní centrum. Takové příklady nejsou výjimkou. Po celé republice žijí už mnoho let projekty, které chtějí být vidět i mimo mainstream: mapa komunitních zahrad, mapy sdílení zkušeností například s kváskovým chlebem nebo třeba mapování bezbariérových přístupů pro vozíčkáře. Všechno jsou to iniciativy, které vznikly zdola a mají reálný dopad na každodenní život.

Mapování je příležitost, jak smysluplně zapojit různé generace. Senioři často znají krajinu v jejím původním stavu, pamatují si staré názvy, historická místa i cesty, které už dnes nejsou zřejmé. Mladí lidé zase mají dovednosti v digitálním prostředí, umí pracovat s mobilními aplikacemi a daty. Spojit tyto světy může být nejen funkční, ale i lidsky obohacující. V době, kdy mnoho lidí – zejména seniorů – hledá naplnění ve volném čase, a mladí hledají prostor, kde by mohli zanechat svůj otisk pro reálný svět, je mapování dobrým mostem mezi generacemi.

Přispívat do veřejně mapy, která není vlastněna žádnou korporací, ale budována komunitou podobně smýšlejících lidí po celém světě, považuji za praktické a hluboce lidské. Stejně jako Wikipedie, nebo projekt Missing Maps, i mapování v OpenStreetMap ukazuje, že existují iniciativy, které nejsou motivovány ziskem, ale potřebou tvořit, sdílet a být užitečný druhým.

Přes složitou geopolitickou situaci, klimatickou nejistotu a rychlé společenské změny má smysl tvořit mapu naší země. Ne jako přesný výkres, ale jako živý vrstevnatý, prostorový dokument, který nese sdílené hodnoty. V čase, kdy digitální prostor často slouží k šíření dezinformací nebo pasivní spotřebě, nabízí mapování přesný opak: hluboké ukotvení v realitě, spolupráci přes hranice i mezi generacemi a posílení důvěry v komunitu.

Nové výzvy čekají – mapování projevů klimatické změny, přístupnosti veřejného prostoru, kvality života na venkově, malých obcích i ve městech, a také dokumentace míst, která se ztrácejí nebo zanikají. Je na čase, aby se k mapování přidalo víc lidí – nejen nadšenců, ale i těch, kterým už nestačí být jen konzumenty internetu.

Protože když mapujeme svět, kterému rozumíme, dáváme šanci k orientaci i ostatním v naši společné budoucnosti.